Ani jsem se nestihla pořádně zasnít a je to tu. Pětadvacet. Ne, nemám depresi. Ne, nekoupila jsem si svůj první krém proti vráskám. Ne, nebyla party hard. Letošní narozeniny jsem strávila doma, a to je pro mě, holku, která je neustále v pohybu, vlastně docela exotika.
Letošní narozeniny pro mě žádný velký zlom nepředstavují. Ale pro desetiletou Pavlínku je to docela velká věc. Ta malá holka si často před usnutím představovala, jaké to asi bude, až bude veliká. A veliká znamenalo „až jí bude pětadvacet“. Snažila se uspíšit čas, jak nejvíc to šlo. Nezlobím se za to na ní. Evidentně věděla, že čím bude starší, tím víc si to tu bude užívat a tím více věcí bude stále objevovat. Představovala si vysokou kosmopolitní blondýnku sportovní postavy (já nevím, kde to vzala, to asi Barbie…), která nejraději ze všeho nosí podpatky a každý pátek září na nějaké party.
Takže pěkně zpátky do reality. V pubertě jsem si vyzkoušela snad všechny odstíny vlasů a naštěstí včas zjistila, že blond to fakt být nemůže. Podpatky jsou fajn, ale jen pokud neustále nedobíháte autobusy, nespěcháte na semináře, pak zpátky na schůzky nebo nebalancujete s taškami na ramenou a kávou v ruce. A party? Těch jsem si stihla užít dost ještě na gymplu a teď namísto do baru raději zapluju do peřin s Kindlem v ruce. Kdybych mohla desetileté Pavlínce něco vzkázat, řekla bych jí, ať se tolik nedívá na hollywoodské romantické komedie, že život jí připraví mnohem lepší realitu. Protože tomu, co mám teď, se nevyrovná ani ten nejdojemnější trhák Hollywoodu.
Jen díky vám si můžu s úsměvem říct, že to, co teď mám, je lepší než představy mého desetiletého já. Jste nej!
