Léto 2023 jsme odstartovali jednou skvělou garden party. Když se mě lidé ptají, jaká byla, odpovídám, že boží, pohodová a přesně taková, jakou jsme ji chtěli. A to i navzdory tomu, že jsem svatební ráno začínala Coldrexem v posteli. Jsem ráda, že jsme se nakonec rozhodli všechno si vymyslet, naplánovat a připravit sami, protože jsem na tom nechala svou kreativní duši a klidně bych si to celé střihla každé další léto zas.
Na plánování svatby jsme měli rok a půl a úspěšně si tak většinu věcí rozložili. Jako první jsme hledali místo a zamluvili fotografku. Během podzimu jsem vyřešila většinu dekorací a svatební šaty a na jaře jsme ladili catering, květiny a hudbu.
Předsvatební cesta
Ještě před svatbou jsme ale strávili 3 týdny ve Španělsku a povím vám, utéct od shonu běžných dnů a udělat si čas jen pro nás dva, byl ten nejlepší způsob, jak se na náš svatební víkend naladit. Pokud byste měli zmizet někam sami dva jen na pár dnů, stojí to za to.
Svatební místo
Výběr našeho svatebního místa byl celkem easy peasy. Po zvážení různých variant od elopementu v zahraničí po veselku v centru Prahy jsme se rozhodli, že chceme naši svatbu natáhnout na celý víkend. Začít pátečním grilováním a skončit nedělní snídaní. Mít obřad, party i ubytování na jednom místě a za každých okolností v přírodě. Nikam nespěchat, nikam se nepřesouvat a jen tak si být.
Protože jsem věděla, jak to se svatebními místy chodí, začali jsme hledat víc jak rok dopředu. I tak nám spousta z nich nabídla dva poslední volné termíny (v dubnu a na konci září). Protože jsem spoustu míst už znala, udělala jsem seznam Top 10, Gabriel ho proškrtal na 3 a na ta jsme se pak jeli během jednoho víkendu podívat. Náš radius byl totiž max 1 hodinu jízdy od Prahy.
Do finále se dostala Samota Hojšín a Statek Smrčiny. Na Smrčiny jsme se jeli podívat ještě dřív, než tam rostla tráva. Nakukovali jsme přes plot a na prohlídku jsme se vecpali, když pokládali podlahu. Narazila jsem na tohle místo úplnou náhodou v době, kdy na instagramu měli jenom fotky ze stavby. Už tehdy jsem věděla, že tohle místo bude brzy plnit stránky svatebních magazínů a že to je přesně to, co hledáme.
Protože jsme si rezervovali statek víc jak rok dopředu, mohli jsme si dokonce vybrat jakýkoliv (!!!) termín v roce 2023. Po datové analýze úhrnu srážek na Vysočině za posledních 30 let jsme se rozhodli pro 3.6.2023, kdy byl navíc Superúplněk. No prostě všechno nám hrálo do karet. Doteď si myslíme, že Statek Smrčiny je hned po našich božích kamarádech hlavním důvodem toho, že naše svatba byla tak skvělá. Dostali jsme s ním totiž i nejlepšího oddávajícího.
Oddávající
Naši svatbu jsme od začátku brali jako fajn oslavu s našimi kamarády a obřad byl pro nás spíš taková formalita. Můj táta náš den hezky shrnul jako “fajn víkend, během kterého jsme se jen tak mimochodem taky vzali”. Chtěli jsme, aby byl obřad osobní, odlehčený a netrval hodinu. Proto jsme od začátku měli plán vzít se oficiálně v Praze a na Smrčinách mít obřad symbolický. Dokonce jsme do tohodle plánu uvrtali dva naše kamarády. Čas ale plynul a mezitím se na radnici města Humpolce, pod které Smrčiny spadají, obměnilo vedení.
Když jsem si prečetla medailonek místostarosty Petra Machka, nadhodila jsem Gabimu nápad, že bychom měli oficiální obřad na Smrčinách. Petr je totiž člověk na svém místě. Povoláním architekt a projektant se zájmem o územní plánování, producent festivalu Letní platforma Humpolec, člen sdružení nezávislých kandidátů HumpolecGo…no prostě jsem cítila, že tohle je člověk našeho kmene a tak jsem mu napsala milostný dopis o tom, jak moc bychom si přáli, kdyby nás oddal právě on.
A Petr, i přes to, že “se chce svatbám co nejvíc vyhýbat”, souhlasil. Před svatbou jsme se dvakrát osobně potkali. Povídali jsme si o životě v Humpolci, radostech i strastech vedení města, našich cestách, jeho studiích v Praze… Petr na základě našeho povídání napsal krásnou, osobní, odlehčenou řeč, která byla přesně podle našeho gusta. A pro mě hodně znamená fakt, že nás oddal někdo, s kým bych šla kdykoliv ráda na kafe, kdo sdílí naše hodnoty i životní styl a s kým jsem se osobně znala ještě před naším obřadem a kdo si mě po něm přidal na facebooku do přátel.
Od té doby, co se Petr stal v Humpolci starostou, sleduju sreality v této lokalitě a nevylučuju stěhování.
Svatba naruby
Když jsme si kreslili, jak by naše svatba mohla vypadat, rozhodli jsme se ignorovat většinu tradic a vymysleli si to celé podle sebe. Na Statku jsme se všichni sešli už v pátek večer na společné večeři. V sobotu ráno byla pro ranní ptáčata na stole brzká snídaně, ale všichni jsme se potkali až před desátou.
Terasa byla zalitá sluncem, lidé si dávali svoje první ranní kafíčko a poslouchali saxofonistku. Na terase jsme oficiálně přivítali naše kamarády i rodinu a dali prostor pro krásná slova našim tatínkům. Tím jsme zahájili společný brunch, který se pak pomalu proměnil v pohodový den na zahradě.
Lidi hráli jengu, povídali si ve stínu stromů, holky skládaly náramky, na místě jsme měli spoustu deskovek, petanque, badminton, ale taky Oculus a obrovskou knihu s našima fotkama a příběhama, které jsme nikdy nikde neříkali. Došlo i na koupačku v jezírku a na kvíz o nás dvou o karton výběrových vín.
Našim hostům jsme doporučili, ať se nehrnou do obleků, ale užijí si den ve volnočasovém oblečení. Holky oblékly letní šaty, kluci vzdušné košile, polotrička a šortky. A nikdo si nezapomněl plavky!
Okolo čtvrté hodiny jsem se šla připravit na obřad a do svatebních šatů, zatímco catering doplňoval odpolední svačinku. Ostatní si až na večer vzali oblek nebo slavnostnější šaty. Obřad se odehrál v 18 hodin v lehce zapadajícím sluníčku. Po něm se všichni zaposlouchali do nádherného hlasu naší zpěvačky Dashi, zatímco my si odskočili doslova za plot udělat pár fotek.
Když jsme se vrátili, grilování bylo v plném proudu, stejně jako zábava. Tu jsme završili ve 22.00 příjezdem jednoho páru z nedaleké taneční školy, který pro nás a naše hosty připravil lekci cha-cha a bachaty. Byli skvělí, nebrali to moc vážně, do tance se zapojili skoro všichni a byla to hlavně sranda.
Většina našich hostů se po celém dni odebrala do postele něco po půlnoci a my byli rádi, že můžem taky, protože po třicítce je good nigh’s sleep ta největší odměna. V neděli jsme se všichni potkali při pomalé snídani na terase, užili si poslední chvilky nádherného místa, rozdali květiny a postupně se s každým z našich hostů rozloučili.
Díky rozhodnutí nedržet se dlouhé roky zavedeného svatebního harmogramu jsme na té naší vytvořili dovolenkovou a uvolněnou atmosféru. A naši kamarádi i rodina byli nadšení.
Dekorace
Když jsme začali plánovat svatbu, vzala jsem to od podlahy. A protože jsem holka od fochu, začala jsem kreativním konceptem a odprezentovala ho mému obchodnímu partnerovi, panu Gabrielovi. Společně jsme se shodli na tom, že našemu srdci nejbližší je minimalismus, moderna, jednoduchost a že naši svatbu budeme, až na květiny, držet v simple černo bílé kombinaci.
Strávila jsem pak několik večerů rešerší všech půjčoven dekorací v ČR, abych nakonec vybrala tři kvůli logistice blízko sebe a po cestě na Statek. Kupovala jsem toho minimum.
Na poslední chvíli jsme ještě vymysleli, že na stůl rozházíme citrony a byl to přesně ten jeden výrazný prvek, který tomu dodal šťávu (haha, see what I did there?) a citrony navíc dobře ladily s mimosou, kterou jsme podávali jako přípitek.
Všechny tiskoviny jsme taky drželi v černobílé. Navrhovala jsem je já, tisknul Gabriel. ☺️ Pyšná jsem taky na tabuli s fotkama ze svateb našich kamarádů, na kterých jsme byli hosty a na uvítací tabuli na plátně, se kterou mi pomohli v Kohoot Folkwear. A jestli někdo plánujete svatbu, jsem vám k službám.
Květiny
Protože jsme se v dekoracích drželi minimalismu, chtěla jsem, aby květiny byly přesný opak. “Prostě se odvaž,” říkala jsem naší floristce Ivance. Moje představa byla divoká, extravagantní a exotická. A Ivanka se na tuhle vlnu naladila a vykouzlila vazby a aranžmá, nad kterýma kýval uznale hlavou i Gabriel. Tenhle pragmatickej kluk, který odmítá kupovat květiny, protože “to jsou vyhozený peníze, když to stejně za týden vyhodíš” řekl, že květiny na naší svatbě byly krásný a fakt povedený.
A já jsem si nikdy nemyslela, že začnu natahovat, když mi někdo ukáže tu mou svatební. Byla totiž do posledního okvětního lístku přesně jako z mých představ. Navíc jsem pak jeden z těch exotických květů potkávala na každém kroku během našeho měsíce v Singapuru. Ivanka pozvedla podobu naší svatby na další level a hodí se taky dodat, že za ani ne poloviční cenu, co renomovaná floristická studia. Tahle holka prostě umí.
Hudba
Tři týdny před svatbou nám bouchla kapela. Po pár zmeškaných telefonátech nám přiznali, že se před nějakou dobou rozpadli. Ale asi to byl osud, protože jen díky tomu jsem našla Marci a Dashi. Dvě neskutečný ženy, který mi vehnaly slzy do očí.
Moc jsem si přála mít na svatbě saxofon. Na doporučení kamaráda jsem dostala kontakt na Marci a na blind se s ní domluvila, že přijede a “něco zahraje”. Ale pak jsem si jí vygooglila a zjistila, že tahle holka je skromnost sama. Zapomněla se totiž zmínit, že vedle hraní na saxofon taky organizuje festivaly, skládá hudbu a vystupuje ve spoustě představení. Vážila za námi cestu až z Ostravy. Na otočku! A její hudba mě po ránu stráveném s coldrexem pohladila po duši.
Ten pocit, když jsem si v dopoledním sluníčku sedla se skleničkou prosecca na terasu a zaposlouchala se, nikdy nezapomenu. Uspořádat bruch pro všechny naše kamarády s živým saxofonem k tomu byl prostě dream come true.
Vesmír mi ale seslal ještě jednu náhodu a tou je Dashi. Když jsme si volaly, říkala, že jí zrovna na ten termín něco odpadlo a ráda přijede. Byly dva týdny do svatby a ona mi dokonce nabídla, že se naučí nějakou konkrétní písničku k obřadu nebo prvnímu tanci. (Jakože jak??) A naučila. A všem přítomným doslova vyrazila dech.
Na nic jiného na naší svatbě jsem nedostala tolik komplimentů, jako na Dashi. Zpívala nám k obřadu a gratulacím a vytvořila pro naše hosty nejvíc chill atmosféru, když my jsme se fotili v poli. Taky proto jsme si pak po svatbě zašli na jeden z Dashi koncertů, abychom si její božskej hlas taky užili.
Marci i Dashi jsou pro mě ultimátním potvrzením toho, že všechno stejně vždycky dopadne tak, jak má, i když byl původní plán jinej.
K hudbě se váže ještě jedna věc. Při plánování naší svatby jsme vždycky mysleli na naše kamarády. Chtěli jsme, abychom si to užili nejen my, ale úplně stejně taky oni. Proto jsem nechala po našem prvním tanci pustit jednu dlouhou stopu refrénů songů, na které měli svůj první tanec na svých svatbách všichni naši kamarádi. Po skončení toho našeho se tak k nám postupně jeden po druhém přidávali, když zaslechli „tu svou“.
Catering
Přiznávám se, že tenhle článek vznikl hlavně proto, abych mohla veřejně vychválit každého, kdo byl součástí naší svatby. Asi si umíme vybrat, nebo co. A The Catering jsme si vybrali hodně brzy. Věděli jsme, že nikoho jiného nechceme. Pro srovnání jsem poptala taky vyhlášený Zeměprojekt, ale jejich způsob komunikace byl jedna velká red flag. Vedle toho Martin z The Catering byl profík od prvního e-mailu.
Vymysleli nám menu přesně, jak jsme ho chtěli – lehká jídla, netradiční kombinace a dokonce skočili po hlavě i do našeho plánu začít naši třicetihlavou svatbu brunchem. Radši si ani nechci představovat, jak to vypadalo v kuchyni, když tam vyráběli dvacet porcí vejce benedikt. Vyrobili i parádní avotoasty a french toasty a taky splnili náš sen o lívancové stanici.
Myslela jsem si, že skvělým jídlem to končí, ale tahle parta jde ještě o krok dál. “A to chcete dát na tyhle stoly?” zeptal se mě šéfík Martin s tím, že “něco vymyslí”. To “NĚCO” byl epesní mobiliář jak od profi eventové agentury. Ze svý malý dodávky vytáhly starý růžový dveře na dvou podstavcích a spoustu vitrínek a etažérů a prostě “o můj bože”. Jakto, že tahle parta neplní stránky svatebních magazínů?
Dojalo mě i to, že se mě zeptali, do jaký barvy ladíme svatbu a takový oblékli uniformy. A opsali si naše nápojové menu na malou desku na bar. A drinky míchali a nabízeli tak promyšleně, že sangria došla až o půlnoci. A to všechno za cenu, kterou jsme museli dvakrát přepočítat, abychom se ujistili, že to fakt nemá být víc…
Ale abych si nebrala veškerý kredit, tak The Catering našla moje ségra na svou svatbu, kde nám moc chutnalo. Takže jsme věděli, že vybíráme správně. Sweet Bar měl v režii Gabriel a nakombinovali jsme do něj dobroty z Artic Bakehouse, dorty z naší oblíbené 8smičky v Humpolci, proviant, který ve své kuchyni vyrobili někteří z našich hostů a taky zákusky od paní Evy, které Gabriel objevil ani nevím jak. Ale byly skvělý. Všechny. V nápojovém menu jsem si přála sangrii od Lolea, která tekla proudem stejně, jako frizzante od Luvini. A na baru se míchal Cointreau Fizz, Gin&Tonic a Mimosa.
Mým přáním bylo také mít na svatbě kávový catering. Nakonec za námi přijelo Café Na Kole z Hradce Králové. Přivezli filtr, skvělé nápoje z espressa a to i v ledové variantě. Bylo to skvělý probuzení i povzbuzení.
Šaty
Vždycky jsem si myslela, že si svoje svatební šaty nechám ušít a pak je budu mít vystavený doma na piedestalu jako vzpomínku i jako varovně vztyčený ukazováček během mých nočních náletů na ledničku. Nestalo se tak. Nakonec jsem se totiž rozhodla si šaty půjčit. Bála jsem se, že by výsledek švadleny nedopadl podle mých představ, zatímco v salonu jsem jich mohla vyzkoušet desítky a nekupovat zajíce v pytli.
Salony jsem navštívila dva. White Day v Praze na Vinohradech a věhlasný Salon Le Monika v Hradci Králové. Šatů jsem vyzkoušela snad přes dvacet a velmi objektivně zhodnotila, že skvěle vypadám uplně ve všech. Jsem ráda, že jsem se přesto dokázala držet svojí původní představy o minimalismu, čisté linii a šatech, ve kterých se budu cítit hot.
Tuhle představu jsem měla v hlavě od chvíle, kdy jsme věděli, že naše svatba bude na Smrčinách. Chtěla jsem totiž, aby šaty, místo a podoba svatby tvořily jeden celek. Nakonec vyhrály tyhle ze Salonu Le Monika, které, byť nevypadají, byly navíc i moc pohodlný. Už, když jsem si je oblékla poprvé, padly mi, jako by byly snad ušité na mě. A nakonec mi bylo líto, že jsem je na sobě měla až večer od obřadu v 18:00 do noci.
Na druhou stranu moje denní šaty byly na tu naši garden party o dost praktičtější. Vybrala jsem si mušelínové od značky On The Boat a myslím, že se mnou ještě několik sezón vydrží. Doplnila jsem je červenými sandálky, ke kterým jsem ladila rtěnku. Kabelku se svými novými iniciály jsem si koupila asi dva měsíce po zásnubách v Aname. Don’t judge me.
Gabriel svůj outfit tolik neřešil. Byl šťastnej, že přes den mohl obléci svou nejoblíbenější módní značku Decathlon a boty All Birds a oblek si půjčil v Suits Up na Žižkově.
Make-up a vlasy
Ráno jsem se připravovala sama. Mám to už celkem v ruce a tak jsem si udělala make-up, ve kterém se cítím dobře, ale kterého není moc a vydrží den na slunci. Vlasy jsem si natočila a smotala do messy bunu. Ivanka mi do vlasů připravila sponku s odřezkami květin a tím to bylo o něco víc speciální. Na obřad jsem se chtěla nechat opečovat a přijela za mnou Ivka. Připravila nejen mne, ale i mamku a ségru. Gabiho maminka preferovala svoje líčení.
Na první zkoušku makeupu a účesu s Ivkou jsem šla s vágní představou o “přirozeném líčení”, který zvýrazní moje přednosti a potlačí nedokonalosti. Líbilo se mi jemné kouřové líčení očí a myslela jsem si, že mi prostě bude slušet to, co každé nevěstě z instagramu. Výsledek se mi líbil, make-up byl precizní, jemný, přirozený, ale žádný “wow” efekt se nedostavil. Zhodnotila jsem to myšlenkou, že tohle je nejspíš maximum toho, jak krásná můžu být a obhajovala si svoji volbu tím, že Gabriel stejně nemá rád, když to se šminkama přeháním.
Naštěstí mám ale nejlepší a upřímné kamarádky, které tomu rozumí víc než pan ženich, a které se mi nebály říct, co by na líčení upravily a co mi sluší víc. A já s nervama v kýblu napsala svojí MUA prosbu, jestli bychom to mohly zkusit ještě jednou a trochu jinak. “Výraznější, rozzářenější, slavnostnější.” Měla jsem o dost jasnější představu i ukázky v mobilu a po dvou hodinách kouzlení to přišlo. “Wow!” Make-up, ve kterém jsem se cítila speciálně, slavnostně a fakt krásně. Byla jsem to já, ale hezčí. Líčení bylo výrazné, ale bez nánosů make-upu. Připadala jsem si jako hollywoodská hvězda nejen po zkoušce, ale hlavně v náš svatební den. A dodnes jsem vděčná, že mám kolem sebe upřímný kamarádky, který se mi nebály říct svůj názor.
Fotografka
Přiznávám se, trochu jsem vykrala svatbu ségry, která ji měla dva roky přede mnou. Kromě cateringu jsem totiž oslovila i stejnou fotografku Terezku aka Photopoete. Terez mi byla na svatbě ségry moc sympatická a líbily si mi její fotky. Nechtěli jsme totiž nic jiného, než zachytit ty nejhezčí momentky ze dne. Terez je moc milá a mezi hosty se pohybovala jako nenápadná víla. Zachytila ty nejhezčí chvíle, ke kterým se ráda vracím.
Koho jsme pozvali
Chtěli jsme svatbu, na které budeme mít dost času bavit se s každým z hostů. Chtěli jsme tam jen nejbližší rodinu a přátele, aby měli šanci se lépe poznat. Také pro nás bylo důležité, aby měl každý pohodlné ubytování, komfort, případně soukromí. Proto jsme se rozhodli mít na naší svatbě jen rodiče, sourozence a ty nejbližší kamarády, s nimiž se pravidelně vídáme. Nakonec to vyšlo na nějakých 35 osob.
Protože jsme s plánováním svatby začali rok a půl dopředu, měli jsme dost času naše kamarády navzájem seznámit. Uspořádali jsme rok před svatbou seznamovací party, jeli na pár výletů a snažili se cíleně propojovat páry, které se ještě neznaly. Na naší svatbě se tak většina našich kamarádů už znala nebo v nedávné době potkala. Takže tenhle tríček taky doporučuju.
Proč tohle píšu?
Protože kolem sebe vídám lidi, kteří mají pocit, že na svatbu existuje jeden univerzální návod, který se nesluší porušit. Možná ze strachu, že by to nevyšlo. Možná proto, že je ani nenapadne, že by to šlo jinak. My jsme se rozhodli porušit spoustu tradic. Naše svatba nezačínala obřadem, neměla svíčkovou a ani svatební dort. A bylo to to nejlepší rozhodnutí. Byla krásná a hlavně – byla naše.
