Náš první orienťák

Má být pod nulou, vždyť umrznem!” “Třeba napadne spousta sněhu a oni to zruší!” “Myslim, že na mě něco leze, určitě na mě něco leze, takhle nemůžu běžet.” “Je ti jasný, že teď už se z toho nemůžeme vykroutit?

Máme za sebou svůj první orienťák. Vyběhli jsme s velkýma očima, divným kolíkem na prstě a s neznalostí značení tras nebo posloupnosti kontrol a doběhli s výrazem překvapení, jazykem na vestě (alespoň já) a tak vysokou hladinou endorfinů v krvi, že by se nevešla do zdravotnických tabulek.

Půjdem, je ti jasný, že celou dobu půjdem?” říkal mi ještě před startem Gabi. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to bude sranda, zas něco novýho, co jsme ještě nezkusili a že poběžíme jen lehkým poklusem. Záhy jsem zjistila, že tomu klukovi nemůžu věřit ani nos mezi očima. Po prvních pár metrech se z něj stal ten typicky soutěživý chlap a já po zbytek trasy jen funěla za ním, zatímco on nasadil smrtelné tempo a s nosem zabořeným do mapy hledal tu nejkratší cestu k další kontrole. A to vám ani nemusím povídat o tom, že jeden Gabiho krok rovná se mé tři skoky.

15384383_10211188916627286_8763785198117950884_o

Z našeho prvního orienťáku jsem si odnesla tři věci:

  • moje fyzička stojí za starou bačkoru a téma “dřív jsem dělala závodně atletiku” je sice super poznámka ke stolu do hospody, ale ne v momentě, kdy jste tretry naposled obuli před deseti lety…
  • zkoušet nové věci je super a zkoušet nové věci, ve kterých je špetka adrenalinu je ještě lepší. Díky lezení na stěně jsme se jen utvrdili v tom, že se jeden na druhého můžeme spolehnout a díky skákání přes kořeny v černočerné tmě jsem zjistila, že tenhle kluk mě nikdy nenechá ve štychu a vždycky mě chytne za ruku
  • když se mi do něčeho strašně moc nechce, je z toho zpravidla ten nejlepší zážitek

Díky, těším se příště, a teď jdu trénovat! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.