Island za 72 hodin (den první)

Minule jsem vám psala o naší dobrodružné cestě mezi oceány. Pokud jste o našem příletu na Island ještě nečetli, článek najdete tady. 🙂

Po náročném pátku, který jsme strávili celý na cestě na konec světa, se budíme celí natěšeni na hotelovou snídani. Cpeme si pupky skyrem, zeleninou a pečivem, protože nevíme, kdy vůbec narazíme na naší cestě na jih ostrova na nějaký obchod. Navlékám na sebe čtyři vrstvy oblečení, ale rukavice jsem si úspěšně nechala doma. Nasedáme do naší Corollky a vydáváme se do té bílé tmy před námi. Na sunshine to teda nevypadá, ale třeba se to trochu probere a brzy uvidíme ty nekonečné pláně. Při našem odjezdu z Reykjavíku jsme ještě pořád připo***** a šílený vichr a jazyky na silnici nám moc kuráže nepřidávají. Opouštíme město a najednou se před námi otevírá bílé údolí. Zanedlouho zastavujeme u naší první zastávky.

Seljalandsfloss

První zastávka našeho roadtripu a my si úspěšně promočili všechno, co jsme na sobě měli. 🙂 Známý vodopád, který můžete po úzké stezce podejít, nás osprchoval, a my si tak otestovali nepromokavost našich svršků. Že je Seljalandsfloss jedním z nejnavštěvovanějších vodopádů na Islandu nám potvrdilo i množství turistů, kteří se tu zastavovali. A není divu. Šedesát metrů vysoký Seljalandsfloss je totiž jediný vodopád na Islandu, který si lze prohlédnout i zezadu z jeho nitra. Kousek od vodopádu (asi tři sta metrů po stezce vlevo) je pak jeho menší brácha Gljúfrabúi. K němu se ale musíte proskákat po mokrých kamenech čnějících z přítoku, úzkou puklinou do soutěsky, ve které vodopád končí. (Pája se bála, že hned na první zastávce v tom divokém přítoku skončí celá, takže tuhle srandu jsme si nechali ujít…promiň, Gabi)

Skógafoss

Nasedáme do auta a po třiceti minutách zastavujeme u druhého, stejně známého vodopádu. Ten nese jméno po řece Skóga, ze které vytéká. Skógafoss je vysoký 62 metrů a prohlédnout si ho můžete z plošiny, na kterou vedou schody. Fotíme, kuklíme se do bundy, střídáme se s dalšími turisty a kocháme se výhledem. (“Vážně má ten chlap mokasíny?!“) Co mě na tomhle místě ale ohromilo víc, než vodopád, byl výhled na tu nekonečně velkou zasněženou pláň, která končí tmavomodrým oceánem. 

Vrak letadla

Počasí se moc neprobírá, ale my pokračujeme dál. Před námi je zastávka s vrakem letadla Douglas DC-3 Dakota. Místo, které na Islandu navštíví snad každý, kdo sem zavítá. Americké letadlo na pláži Sólheimasandur nouzově přistálo 21.listopadu 1973. Přistání posádka naštěstí přežila a vrak letadla je dnes oblíbeným místem fotografů.

Parkujeme na parkovišti u silnice a vydáváme se na cestu, která vede do bílého neznáma. Vzdalujeme se dál a dál od parkoviště, ale před námi je stále bílá tma. Nikde žádná odbočka, zatáčka, kopeček stom ani keř. Jen bílo a jedna cesta, po které bychom se snad měli dostat k cíli. Po dvaceti minutách už máme parkoviště v nedohlednu, ale letadlo pořád nikde. Začínáme být zoufalí, že snad ani nejdeme správně. Přesvědčuju Gabiho, ať věří mojí intuici a i když jsem se ani jednou nekoukla do mapy ani si nepřečetla tu ceduli na začátku, snažím se působit dojmem, že vím, co dělám. 😀

 

Už ho vidím!” vyřikne asi po pětačtyřiceti minutách Gabi. A opravdu – blížíme se k letadlu! Jenže naproti nám jde obrovský černý mrak. K vraku přicházíme akorát v moment, kdy začíná pršet a tak se nasáčkujeme k dalším turistům dovnitř vraku. Připomíná mi to dětský hrad na hřišti. Cizinci po vraku lezou a všichni si fotí stejnou fotku – jak stojí na trupu letadla přesně nad místem, kde dříve bývala pilotní kabina. Odškrtli jsme si tohle místo z našeho seznamu a cesta k autu už ubíhala rychleji. Ještě donedávna se k letadlu dalo dostat autem, ale pokud se k němu budete chtít podívat teď, počítejte s tím, že pěšky si pět kilometrů šlápnete.

Vík

Přijíždíme do nejjižnější vesnice na Islandu. Žije zde asi tři sta obyvatel, vesnička má pár baráčků, které připomínají spíše zahradní domky a je tu naprosto neuvěřitelné světlo. Ty jednoduché baráčky jsme pochopili v momentě, kdy jsme se dočetli, že nedaleká aktivní sopka nechává obyvatele stále ve strachu a tak si tu nikdo žádnou vilu nestaví. Vík leží na pobřeží rozbouřeného oceánu, ale je tu neskutečný klid. Nad městem se jako dominanta tyčí malý fotogenický kostelík, ze kterého dohlédnete až na skály Reynisdrangar čnějící z moře u pláže s černým pískem Reynisfjara. Zajímavý je taky to, že Vík je jediná islandská pobřežní vesnice, která nemá kvůli mělké vodě přístav.

Jökulsarlón

Konečně na cestě k poslední dnešní destinaci, na kterou jsem nejvíc zvědavá. Ledovcová laguna, snad nefotografovanější místo na celém Islandu (vážně, najděte si ho na Instagramu) rozkládající se na ploše asi dvaceti kilometrů čtverečních s hloubkou 248 metrů. Obrovská vodní plocha jezera, na kterém plovou namodralé kry, sem tam se stopami černočerné zeminy tak typické pro Island. Každou minutou se podoba laguny mění a když se na chvíli zaposloucháte, uslyšíte, jak se o sebe ledové kry třou.

Směs sladké a slané vody může za to, že laguna hraje všemi odstíny modré a tyrkysové. Jezero se totiž vlévá do oceánu, kam také v létě odplouvají ledové kry. Dokonce jsme zahlédli jednoho tuleně, jak si hraje mezi ledy (ňuňu). Jezero se od sedmdesátých let zvětšilo čtyřikrát. (wow!) Jökulsarlón je nejnavštěvovanější hlavně v létě, kdy si můžete zaplatit okružní plavbu lodí. V zimě sice takovou možnost nemáte, ale zato uvidíte mnohem impozantní pohled na lagunu plnou ledu, který je v létě ten tam.

Padá tma a my parkujeme na nejvzdálenějším místě naší třídenní trasy. Dnes spíme v penzionu uprostřed ničeho. Připadám si jako v jiném světě. Ještě v osm hodin večer je světlo a my dohlédneme na oceán. Sedíme v posteli, usrkáváme čaj a koukáme na západ slunce. Gabi předčítá o historii Islandu a to je asi to poslední, co si pamatuju. Vytuhla jsem ještě před tím, než jsme stihli dezert – zase skyr 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.