Lifestyle

Deset věcí, které se udály za poslední půl rok

Milá studentko, s radostí vám oznamujeme, že jsme váš výkon u státní závěrečné zkoušky ohodnotili známkou výborně a také celková známka je za jedna. Gratulujeme.” Musím rychle zamrkat, aby nebylo vidět, že mi málem ukápla slza. Panejo. Mám to za sebou, ale…kde je ten pocit, na který jsem se tak dlouho těšila? Ta úleva a euforie? Místo toho je mi smutno. To je jako všechno? Vždyť já se s tou školou ani nestihla pořádně rozloučit. Je to zvláštní, asi mi to dojde až na podzim, až nebudu chvátat z práce do školy a zase zpět.

Stunome je zkrátka škola, která mě bavila a nejradši bych v ní pokračovala, ale být věčný student je v mnoha věcech svazující. Seminárky píšete po večerech po práci, hlavu máte plnou deadlinů a na dovolenou taky můžete jen o prázdninách. Nemusím ani zmiňovat to, že se vás rodiče pořád ptají: “Tak co škola?” a tón jejich hlasu je čím dál tím urputnější a nervoznější.

Proto jsem se na začátku tohoto roku rozhodla na nějaký čas odložit vše stranou a soustředit se jen na školu. Byl to pro mne zároveň tak moc potřebný digitální detox. Ale teď už jsem proběhla cílovou páskou a jen si užívám pocit, že se můžu vrhnout do všeho, co jsem dlouho odkládala. Začnu tím, že doženu všechny ty články, které jsem nestihla dát na blog. V hlavě jich mám totiž spoustu a jako první vám popíšu, co se za těch šest měsíců mojí pauzy, kdy jsem byla offline, událo.

1. Vylezla jsem svou první opravdickou skálu

Myslela jsem, že se zblázním, že umřu, že budu jen stát dole a koukat na tu výšku. Naši kamarádi, kteří nás na naši první skálu vzali, ale vybrali tu nejlepší cestu. Členitou skálu s místy na odpočinek, takže ji dokázal vyléz i takový slaboch jako já. Nakonec jsem se bála méně, než na stěně. Což nechápu, ale můj strach je všechno, jen ne racionální.

Fotku sebe na skále nemám, Gabi měl plné ruce s jištěním a plnou hlavu s uklidňováním, že to zvládnu, tak tady alespoň fotka jeho jako důkaz, že jsme na tý skále fakt byli.

2. Poprvé jsem si vyzkoušela celodenní školení Instagramu

Společně s Amazing Places jsme uspořádali celodenní školení Instagramu pro všechny majitele, manažery, vedoucí hotelů, penzionů, restaurací a kaváren. Bylo to poprvé, co jsem mluvila a školila celý den. Bylo to náročné a obdivuji všechny, kteří to zvádají pravidelně. Šíleně mě to ale bavilo a “atmosféra u stolu byla je taky skvělá”. Děkuji Amazing Places za tuhle zkušenost!

3. Zamilovala jsem se do jógy

I přesto, že jsem se rozhodla soustředit se na psaní diplomky, deset hodin denně jsem u ní sedět nezvládla. A tak jsem začala čím dál častěji chodit do Domu jógy. Nejprve jsem si myslela, že to bude nudný cvičení, u kterýho budu usínat. Pak jsem ale zjistila, kolik různých druhů jógy existuje a že to není taková dávačka jak to vypadá. Jóga mi navíc pomáhá nejen posílit fyzicky, ale i psychicky. Tím, že jsem se naučila správně dýchat, lépe zvládám trému a stres a taky uběhnu delší vzdálenosti.

4. Znovuobjevila jsem kouzlo Orlických hor

V květnu jsme se vydali na víkend do penzionu Kolovna. V horách jsme byli skoro sami, půjčili jsme si ta nejlepší kola a objevili další kus téhle krásné země. Kolovna je rájem pro všechny cyklonadšence a navíc ji provozují moc fajn lidé. Však vám o tom brzy napíšu víc.

5. Strávila jsem dva dny na lodi v Chorvatsku

Na konci dubna jsme skočili po hlavě do léta a vydali se na týden do Chorvatska. Na plachetnici nás pozval náš kamarád, propolouvali jsme podél pobřeží Murteru a noc strávili na kotvě. Ještě jsem neobjevila místo, kde by se mi zdály hezčí sny, než na lodi. A i přesto, že pláž a moře dvakrát nemusím, koupání v zátoce a život na lodi mě baví.

6. Navštívila jsem Dubrovník

Během našeho týdne v Chorvatsku jsme si udělali výlet na dva dny do Dubrovníku. Moc jsem nevěděla, co od toho čekat, ale jakmile jsem z vyhlídky na městem pozorovala starobylé hradby, pochopila jsem, proč sem tolik lidí jezdí a hlavně proč si tohle místo vybrali producenti Game of Thrones. O Dubrovníku vám taky ještě napíšu víc. Zatím jen prozradím, že úplně nejhezčí bylo strávit noc v jednom ze stoletých domů uvnitř hradeb.

7. Odškolila jsem jedno dopoledne Social Media Akademie Elišky Vyhnánkové

Měla jsem z toho obrovský respekt, ale zároveň jsem se na svoje dopoledne u Elišky moc těšila. Nakonec jsem zjistila, že jsem tu trému, co mě ráno přepadla, mohla nechat doma, protože všichni účastníci Social Media Akademie byli milí, zvědaví a kreativní. A já jsem za tuhle zkušenost moc vděčná.

8. Zaběhla jsem štafetu bez jediného tréninku

Ještě v březnu mi účast na pražské štafetě dva dny po státnicích přišla jako super nápad. Budu stejně sedět doma na zadku a učit se, to znamená, že budu mít fůru času jít se každé ráno proběhnout, říkala jsem si. Houby. Štafetu jsem od Gabiho přebírala se třemi kily navíc a doufala, že ji donesu i do cíle. Bolelo to, ale zařekla jsem se, že poběžím tak, abych si závod užila. A k mému překvapení jsem do toho cíle opravdu doběhla. Co na tom, že o tři minuty později než před rokem.

*GDPR

9. Překonala jsem strach z řízení

Jako se někdo bojí létat letadlem, já mám možná až přehnaný strach z ježdění autem. A s řízením to je ještě horší. Jenže bez auta a schopnosti se jím někam dopravit dnes už nejde moc existovat. Což o to, s automatem bych dojela až na kraj světa, ale ta spojka, to je zlo. Představa, že nezvládnu odřídit běžné auto s manuální převodovkou, mě štvala čím dál tím víc. A tak jsem se rozhodla tenhle svůj blok zbořit. Dostala jsem posvěcení od Gabiho společně s klíčky od jeho auta a vydala se po malých krůčkách na silnice Prahy s manuální převodovkou sama. Po několika měsících ježdění si říkám, že jsem se fakt neměla čeho bát. I s tak málo najetými kilometry zdaleka nejsem nejhorších řidič na našich silnicích. Vlastně bych řekla, že jsem už docela dobrá. Až na to rozjíždění do kopce…

*fotku nemám, protože mobil za volant nepatří, že jo… 🙂

10. Probrala jsem s dvaceti brand managery Nestlé využití Instagramu pro jejich kampaně

V Nestlé jsem strávila jeden den a i přes to, že jsem měla ráno trochu strach, tak se mi nakonec odtamtud nechtělo domů. Kromě toho, že jsou všichni děsně fajn, se tam totiž na schůzky nosí lentilky! Domů jsem nakonec odešla se skvělým pocitem a náručí sladkostí.

11. A vlastně ještě jedna věc: napsala jsem diplomku a udělala státnice! Tenhle happyend už jsem prozradila v úvodu článku, ale abyste to měli černý na bílým – jsem zpátky! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.