Můj listopadozeninový den

S Gabrielem máme takovou krásnou tradici a já se peru za to, abychom si ji udrželi co nejdéle. Navzájem si vymýšlíme narozeninové dny. Program takového dne je samo sebou tajný a oslavenec se ho dozvídá až v jeho průběhu. Až na Gabriela teda. Ten překvapení nenávidí a chce přesný itinerář týden dopředu. Haha. To tak…

O jeho narozeninách vám ale napíšu až za dva měsíce. Teď se chci rozepsat o těch mých, které jsem oslavila, stejně jako minulý rok, v listopadu. Náhoda? Nemyslím si…

Třeba se naším programem budete inspirovat a jeden z chladných zimních víkendů využijete k něčemu podobnému.

Každoročně začínáme narozeninové dny snídaní v některé z námi ještě nenavštívených hipster kaváren v Praze (a že jich je!). Letos jsme ale noc před tím strávili v Řevnicích v nádherném Boutique Hotelu Corso (psala jsem o tom tady) a proto jsme posnídali ještě tam.

Naše první zastávka tedy byla CAMP – Centrum architektury a městského plánování, kam jsme šli na výstavu o budoucím vývoji Rohanského ostrova.

Protože jsem netušila, kam máme namířeno, dával mi po cestě na výstavu Gabriel nápovědy. „Má to co dočinění s naší současnou situací…a s tím, že se koukáme po bytech v Praze…“ „Ty jsi koupil byt na nábřeží a teď mě do něj bereš a tam mi položíš klíče do dlaně a řekneš, že tady bude moje šatna?!“ vykřiklo mé hollywoodskými filmy rozmazlené já. Gabrielovo racionální já na to odpovědělo, že tohle je naposledy, co pro mě připravuje nějaký překvapení…ups.

Ale abych se vrátila k té výstavě – byla vážně moc zajímavá a především skvěle zpracovaná. Ono šlo tedy spíš o jakousi projekci, ta ale naprosto skvěle vykreslila budoucích 30 let vývoje Karlínského přístavu a Rohanského ostrova. Pokud se tenhle projekt povede, tak to bude další fantastický místo v Praze a tenhle momentálně dost nešťastně využívaný prostor bude oblíbeným místem na letní pikniky a pak taky na bydlení.

Po výstavě jsme šli procházkou přes Karlovo náměstí až na Národní třídu. Hned potom, co jsme se tu posilnili cronuty, tak jsme si prošli Corso Národní, protože bylo shodou okolností 17.listopadu. Strávili jsme tu dost času a když už jsme začali mít plné kecky davu lidí, přešli jsme most a z Petřína došli přes Strahovský klášter až do toho Břevnovského.

Do Břevnovského kláštera jsem se chtěla podívat už od té doby, co jsme letos v březnu navštívili jeho menšího brášku klášter v Broumově. Jo, i o tom jsem napsala. V tom Břevnovském jsem sice byla kdysi se školou, už si ale vůbec nepamatuji, co nám tam tenkrát vyprávěli. Proto jsem byla ráda, že si to můžu poslechnout znovu, když mám ještě v paměti vyprávění božího průvodce z Broumova.

Z Břevnova jsme se přesunuli na jídlo a protože jsme z prohlídky byli docela vymrzlí, šli jsme se prohřát na Ramen do BON Fresh Ramen na Náměstí Míru. Byl dobrý, ale zpětné ho hodnotím jako 3,5 / 5. Lepší mají třeba v Pho Nem v Koněvově ulici.

Protože mě Gabi nechtěl nechat odjet domů bez narozeninového dortíku, jeli jsme ještě k Cukráři Skálovi. Tam jsem do té doby taky nikdy nebyla a tak mi teda pěkně spadla brada, když jsem do té továrny na čokoládu vstoupila poprvé! Ty prosklené stěny? Připadalo mi, že tam ty dortíky peču a zdobím s nimi! Povím vám, že sem se ještě musím brzy vrátit ochutnat další zákusky a dobroty. A nebo v létě zmrzlinu.

Takový narozeninový den jednoho zmůže a tak jsme byli rádi, že už nás čeká jen náš domov, nějaký seriál a postel 🙂 Na večeři mě Gabi vzal až v týdnu, když měla otevřeno restaurace TARO, kam jsem chtěla už dlooouho a bylo to báááájo. Moc doporučuju!

No a já od té doby vymýšlím program pro Gabiho, protože jeho velký den je za rohem.

Udělejte si letos podobný překvápko den. Ať už na narozeniny nebo jen tak. Je hrozně fajn vědět, že nemáte žádné povinnosti a můžete Prahu poznat i jinak než během uspěchaného pracovního dne.

P.