Travel

Jak jsme se stali trosečníky

Pájo, já vím, jak ten váš výlet na Bali dopadne. Než odjedete, zavřou vám hranice!“ „Ale houby. Nezavřou…“ Nezavřeli. Zavřeli je dva týdny po našem odjezdu.

Odjet na měsíc na Bali objevovat kouzelná místa, která tam vybudovali a provozují Češi, plánovala Hanka s Petrem a Týnou z Amazing Places dobrý rok a půl. Letos to konečně klaplo a protože v říjnu vzali do party i mne, měla jsem to štěstí, vyrazit objevovat společně s nimi. Jenže to by bylo, aby nám do cesty nespadaly nějaký klacky. A tak se diskuse našeho šestičlenného týmu s blížícím se datem odjezdu stáčely od tématu „co si zabalit“ a „jak rychle shodit do plavek“ k tématu „odjedeme vůbec?!„.

Fakt, že jsme měli náš odlet naplánovaný na dva dny před tím, než se začala v Praze realizovat antikorona opatření, zpětně považuju za obrovskou kliku. Nejen, že jsme mohli strávit karanténu v tom nejkrásnějším prostředí, ale taky jsme na tomhle výletu neprodělali kalhoty.

Naše cesta na Bali na začátku března vypadala navzdory katastrofickým zprávám z médií naprosto bezstarostně.

Zpětně musím říct, že kdybychom nebyli na letišti, ale ve škole, tak je naše pětičlenná skupinka za ty nejpřipravenější šprty. Cestujících s respirátorem bychom totiž spočítali na prstech jedné ruky. Většina si z toho nedělala hlavu a po letišti se pohybovala takzvaně nahoře bez. Ti, co nahoře něco měli, zvolili ve většině případů roušku nebo textilii (ale alespoň něco, že). Na trase Praha – Dubaj – Denpasar to se zdravotními kontrolami nepřeháněli. Poprvé nám teplotu změřili až na lodi(čce) u ostrova Lombok. Co se ale musí nechat je větší počet dezinfekčních gelů na každém rohu terminálu. Na Bali jsem přiletěla s pocitem, že se vlastně vůbec nic neděje, ale zprávy z domova mě každý den vracely do reality.

Původně jsme měli na ostrově Gili Meno strávit jen pět dnů. Nakonec jsme jsme tu trosečničili dnů deset. Jednoho dne jsem totiž přišla na snídani a ostatní se potutelně smáli, načež mi oznámili, že se Gili ostrovy uzavírají. Nikdo nesmí sem a nikdo pryč. V ten moment mi to přišlo vlastně ještě docela vtipný. Na Gili jsme byli teprve pátý den a představa, že se nemusíme zase balit a někam utíkat, byla příjemná. Navíc to tam vypadalo jako v ráji.

A jak se světová krize a téma pandemie odrážely v životě domorodců?

Na Gili Meno skoro nijak. Život tu pokračoval tak, jak jsou místní zvyklí. Sem tam jsme zaslechli slovo „korona“, ale když jsme se s místními bavili, byli přesvědčení, že na „jejich ostrov“ to přijít nemůže. Když si děti projíždějící kolem nás na kole ostentativně zakrývaly rukou ústa a nos, přišlo nám to sice opodstatněný, ale vlastně i tak trochu roztomilý, spíš než urážející.

My jsme zpočátku byli klidní. Přece jen jsme byli na jednom z nejkrásnějších ostrovů široko daleko. Ale s každým nadcházejícím dnem a každou další zprávou o uzavírání letišť a leteckých tras se téma „jak se sakra dostaneme domů“ objevovalo stále častěji. Do toho se mezi těmi pár turisty, kteří na ostrově v den jeho uzavření zůstali, začala šířit fáma, že na Bali jsou také nakažení a všechny je sváží na neznámý ostrov… No co vám budu povídat, atmosféra v týmu se měnila každou hodinu. Když moje kamarádka Hanka na své procházce kolem ostrova potkala v přístavu skupinu lidí v oranžových ochranných oblecích, trochu jsme začali pochybovat, že se domů dostaneme dřív jak v září.

Naše obavy ale vždy s přehledem rozpustily rozhovory s místními. Ti měli za to, že vir se v jejich zeměpisných šířkách nemůže šířit, protože prý umírá při 27 stupních Celsia. A u nich je přeci horko k padnutí. Tak jsme tomu začali věřit taky.

Po deseti dnech na Gili Meno přišel čas přesunout se na Bali.

Evropské státy čím dál zuřivěji uzavíraly své hranice, letecké společnosti rušily své lety a letiště znemožňovala přílety, odlety a dokonce i transfery. Bylo pro nás zásadní dostat se na Bali, abychom byli v případě nouze schopni se do hodiny přemístit na letiště. A tak jsme naskočili na veřejnou loď, dopluli na Lombok a z Lomboku místní linkou za necelou hodinu doletěli na Bali. Zdravotní kontrola nás na cestě čekala jedna v přístavu na Lomboku a druhá na lombockém letišti. Nikdo nic nenamítal, nikde nás nezadrželi. Asi jsme měli pohyb po Bali o dost jednodušší z toho důvodu, že jsme tam už nějakou dobu byli a v pase se nám vyjímal žlutý papír s potvrzením, že jsme „healthy„, který jsme vyplňovali při našem příletu do Denpasaru.

Na Bali už jsme poznali, že se něco děje. Personál v Joshua District nás přivítal v rouškách až nám bylo trapně, že my jsme si je v taxíku sundali. Místo podání rukou nás postříkali dezinfekcí a v restauraci měli hned u vchodu dezinfekční gel. Protože jsme se s něčím takovým setkali vůbec poprvé, trochu nás to zaskočilo, věděli jsme ale, že „better safe than sorry“ a přijali situaci takovou, jaká je.

V Joshua District jsme pochopili, že věci nabírají rychlý spád. Už druhý den našeho pobytu nám bylo oznámeno, že personál z hygienických důvodů a opatření proti šíření viru nebude uklízet pokoje, ale pouze společné prostory vily. Protože jsme respektovali jejich opatření, rozhodli jsme se úklid zcela odmítnout. Přece jen zamést si zvládneme i sami 🙂 Den na to uzavřeli restauraci a coworking a fungovali pouze formou výdejního okénka. Den na to přišel Silent Day.

Ještě před tím jsme ale stihli jeden malý výlet do Canggu. Do největšího města, které jsme během našeho výletu na Bali navštívili. Zde se situace zdála zase o něco klidnější. Na ulicích bylo lidí v rouškách po málu. Vlastně jsem v rouškách viděla téměř výhradně jen personál restaurací a obchodů. Dezinfekce rukou už i tady byla běžným rituálem po příchodu do jakéhokoliv podniku. Zatímco v Praze už byl tou dobou zákaz volného pohybu osob, tady obchody i kavárny v tu dobu ještě stále fungovaly standardním provozem.

Silent Day, zdá se, všechno změnil.

Strávili jsme jeden krásný slunečný den pouze v naší vile. Během tohoto svátku totiž Balijci nevychází z domu a využívají posvátný čas k odpočinku a meditaci. Stejně jsme to udělali i my. Nakoupili jsme si zásoby jídla a pití, vytáhli knížky a stáhli filmy. Během Silent Day totiž zpravidla nefunguje internet a nesmí se ani svítit. Respektovali jsme tedy místní zvyky a vlastně ani neměli potřebu sahat po telefonu a chytat signál. Večer jsme koukali na ten nejkrásnější film ze všech – noční oblohu posetou hvězdami, ze které čas od času některá spadla. Něco mi ale říká, že nejeden z nás si tou dobou už opravdu přál dostat se domů dřív jak v září…

Následující ráno jsme vyrazily s Terkou na náš #morningrun. Už byl přece běžný den. Přišlo nám však divné, jak na nás všichni tak divně koukají. Pak nás zastavil jeden domorodec a snažil se nám něco ne-anglicky vysvětlit. Neúspěšně. Po pár metrech jsme doběhly k závoře „LOCKDOWN“ a obrátily to zpátky k vile. Naše absolutní zmatení završila skupinka Balijců, která se vracela v sedm ráno z pláže (kde nejspíš strávili předchozí noc) a začala nás (ze srandy) honit. Po našem velice krátkém asi 2km běhu jsme se vrátily do vily. Teprve tehdy jsme dostali zprávu, že se Silent Day prodlužuje na dva dny z důvodu ochranných opatření a že máme zůstat ve vile a nevycházet. Ups.

Což o to, let do Singapuru, natož domů, nám už stejně zrušili, tak kam bychom chodili, my ale měli v lednici poslední zbytky jídla. K snídani jsme se tedy podělili o zbytek melounu a k obědu Bety vyčarovala kupodivu fantastický jídlo ze „všeho co dům dal„. (Bety se z nás všech může rozhodně nejdřív vdávat, takže kdybyste věděli o charismatickém, vysokém a tmavovlasém ženichovi, ozvěte se mi. Propojím vás.) 🙂 Na večeři jsme měli chipsy, které nám donesl místní policista po tom, co na něj Petr udělal smutný oči.

Další den už byl povolený pohyb osob, ale spousta obchodů i většina restaurací zůstala zavřená. Využili jsme proto tento den a přesunuli se do posledního ubytování, k Bábě na Bali. Tam naštěstí ještě fungoval warung, takže hlady jsme neumřeli, ale Bali už, až do našeho odjezdu, zůstalo více méně spící.

Když jsme si koupili nové a pekelně drahé jednosměrné letenky na jeden z posledních letů do Evropy a tenhle nádherný kus světa opouštěli se smutným pomyšlením na to, že neuvidíme Singapur, do kterého jsme se tak těšili, oznámila nám indonéská ambasáda, že se chystá uzavření hranic Bali. Věděli jsme, že se domů vracíme stejně, jako jsme sem přijeli – za pět minut dvanáct.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..