Ty bláho. Dlouho jsem nepsala a vůbec nevím, jak tenhle článek začít. Mám za sebou ale dva týdny v Jižní Koreji a hlavu plnou zážitků, které si chci zapsat ještě za tepla a taky sdílet s někým, kdo stejně rád objevuje jiné kultury. Ta korejská vás totiž překvapí, ohromí a dojme asi tak stokrát za den.
Vím, že dva týdny jsou strašně málo na to poznat opravdový život v cizí zemi. Ale na to, abyste si udělali základní obrázek o tom, jak se liší život korejců od toho našeho, nepotřebujete semestr na Erasmu nebo sabatical year. Tady je seznam deseti věcí, které mne na Koreji během naší krátké cesty zaujaly nejvíc.
Auta stojí vlaky jedou
Stačil nám jeden výlet autem po Koreji a pochopili jsme, proč je takový boj o místa ve vlaku. Korejská železniční síť spojuje svými rychlovlaky největší města v zemi. Krajina za oknem ubíhá rychlostí 250 km/h a i téměř tříhodinovou cestu jsme zvládli s pouhým dvouminutovým zpožděním. Ve vlaku je navíc celou cestu stabilní wi-fi. Vlaky jsou čistý a klimatizovaný. V ČR utopie, ale tady je to způsob cestování, na který mohou být právem pyšní a rádi ho využívají. V roce 2017 místní vlaky přepravily téměř 90 miliard cestujících. (!!!) Navíc nejde o drahou záležitost. Zpáteční jízdenka do 325 km vzdáleného Busanu (druhé největší město v Koreji) nás vyšla asi na 1500 Kč.
Cesta po dálnici byla oproti tomu trochu očistec. Ne, že by tu měli závratně špatné silnice, ale 50 milionů lidí v zemi jen o něco málo větší než ČR se už na dopravě projeví. Kor, když jim dáte prodloužený víkend. Vzdálenost, kterou jsme vlakem ujeli za 2,5 hodiny, jsme autem jeli dvojnásobek.
V Jižní Koreji, zemi s populací 51 000 000 lidí, je registrováno přes 25 355 000 vozidel. Korejci sice porušují pravidla (hlavně co se rychlosti týče), ale jinak řídí vcelku bezpečně. Od roku 1994 počet úmrtí na silnicích stále klesá. Zatímco v roce 1994 na silnicích zemřelo 16 589 lidí, v roce 2019 to bylo 6 882 osob.
A co děti? Mají si kde hrát?
Možná to bylo tím, ve kterou denní dobu jsme se pohybovali po městě. Možná to bylo tím, že rodiny s dětmi nežijí v centru. Každopádně jsme za ty dva týdny potkali takový počet kočárků, že bychom je dokázali spočítat na prstech jedné ruky. Obecně jsme v Koreji moc dětí neviděli.
Porodnost v Jižní Koreji v novodobé historii strmě klesá. V roce 1918 připadalo na jednu ženu 5,92 dětí. V roce 2016 už to bylo jen 1,3 dítěte. Rok 2020 si Jižní Korea bude vždy pamatovat jako ten, kdy počet úmrtí převýšil počet nově narozených dětí. Dnes má tato země nejnižší porodnost na světě s počtem 0,8 dítěte na jednu ženu. Pro srovnání, průměrná míra v nejvyspělejších ekonomikách světa je 1,6 dítěte.
Proč se Jižní Korea stává „Adults Only“ státem? Podle výzkumů za to v roce 2021 mohly zvyšující se životní náklady, prudký nárůst cen nemovitostí a také dopady pandemie. Velký vliv má také fakt, že pay gap je v Jižní Koreji nejvyšším ve vyspělých zemích (40 %). Vysokoškolsky vzdělané a cílevědomé ženy tak dávají přednost budování kariéry před zakládáním rodiny. Sounds familiar…?
Tohle téma by nevystačilo asi ani na diplomku. Pro lepší pochopení každopádně doporučuju třeba tenhle článek na BBC.
Jako doma
Přesně tak se totiž Korejci chovají ve veřejném prostoru. S úctou k věcem a čistotě. Za dva týdny jsme neviděli jediné grafitti. Vlaky, metro a veřejná prostranství září čistotou. V Busanu jsme v metru narazili na uklízecí četu, která drhla savem směrovky na zemi, aby byly stále čisté a bílé, jako by to snad byla nějaká soutěž. A na veřejné záchody je tu radost chodit.
Tak trochu jiná svatyně
A když už jsme u těch toalet, už během prvních pár hodin v Koreji pochopíte, jaký mají Korejci vztah k této místnosti. V hotelech a lepších AirBnb je japonský záchod s vyhřívaným prkýnkem standardem. Na veřejných toaletách a v budgetových ubytováních sice hi-tech mísu nenajdete, ale zato vždycky bude zářit tak, že by se z ní dalo jíst.
Eko-co?
Pokud máte výčitky z toho, že jste si dnes vzali kafe s sebou do kelímku, uvrhnu vás do ještě větší deprese. V Koreji jsou v udržitelnosti asi tak dvacet let za námi. Na jednorázových kelímcích doslova ujíždějí. Na stánek s kafem ve větších městech narazíte takřka na každém rohu. Jako by se jednorázový kelímek stal novým módním doplňkem. Jejich používání ještě více podpořila pandemie. Během roku 2020 počet vydaných jednorázových kelímků v zemi překročil 1 miliardu.
Korejská vláda se s tímto snaží bojovat zavedením systému záloh i na tyto jednorázové kelímky. Podniky s více než 100 prodejními místy budou zákazníkům účtovat navíc 300 wonů za kelímek. Tuto zálohu bude moci zákazník dostat zpět v případě, že kelímek vrátí do podniku k recyklaci. Zkušební systém by měl fungovat ve městě Sejong a na ostrově Jeju od prosince 2022.
Starbucks půjde ještě dál a zavázal se, že od roku 2025 nevydá jediný jednorázový kelímek. Místo toho postupně zavádí vlastní vratné kelímky a odběrná místa rovněž za zálohu.
Jednorázové kelímky ale nejsou jedinou ekologickou katastrofou této země.
Spousta sladkostí a potravin v supermarketech je tu balena stylem matrjoška. Sušenky balené jednotlivě v plastových obalech, uspořádané v sáčcích a na závěr uzavřené ve velkém pytli. Po porcích tu do plastu balí třeba taky čaj. A velmi ne-eko vychytávku jsem viděla na trhu s jídlem. Paní nám nandala jídlo na talíř zabalený v plastovém sáčku. Když jsme dojedli, sáček zašpiněný od omáčky sundala, vyhodila, na talíř natáhla nový, čistý, a takhle servírovala dalšímu zákazníkovi.
Tenhle přístup se ale v zemi naštěstí postupně mění. Podle průzkumu KB Finance z června 2021 uvedlo 54 % spotřebitelů starších 20 let, že rádi zaplatí o 10 % vyšší cenu za ekologické produkty a 17 % odpovědělo, že jsou ochotni zaplatit až o 15–20 % více. Online knihkupectví Yes24 zase uvedlo, že zájem o knihy s ekologickou nebo environmentální tématikou vzrostl mezi roky 2019 a 2020 o 217 %.
Dalším pozitivním trendem je v Jižní Koreji vegetariánství a veganství. Stále více mladých lidí se přiklání k rostlinné stravě. Zatímco v roce 2008 se počet vegetariánů v Jižní Koreji odhadoval na 150 000, o 11 let později už to bylo 2,5 milionu.
Samá voda
Všimli jsme si, že Korejci moc nepijí vodu z vodovodu, byť je pitná a nám po ní nikdy nic nebylo. (Podle průzkumu ministerstva životního prostředí o spotřebě vody z kohoutku 36 % respondentů uvedlo, že pijí vodu přímo z kohoutku někteří z nich si ji před pitím převaří.) Nemají důvěru k relativně starého vodovodnímu potrubí. Častěji tak používají ve velkém balenou vodu z barelů nebo vodu filtrovanou. Ve většině restaurací ji dávají na stůl automaticky a zdarma. Stejně, jako třeba ve Stockholmu. V každém hotelu byla vždy na pokoji a poctivě nám ji doplňovali.
Výměna vodovodního potrubí je přitom jednou z priorit vlády. Od roku 2017 do roku 2024 má v plánu vyměnit 13 336 kilometrů vodovodního potrubí po celé zemi.
Statistiky říkají, že v zemi o 50 milionech obyvatel je pouze 0,8 % z nich bez přístupu k bezpečné a pitné vodě. Přesto, že je voda v Koreji nezávadná, snaží se korejská vláda o to, aby jí lidé více důvěřovali a balenou vodu vyměnili za tu kohoutkovou.
Ministerstvo životního prostředí proto plánuje do konce roku 2022 nainstalovat inteligentní systém kontroly vodovodního potrubí do 161 měst a krajů. To umožní každé samosprávě sledovat kvalitu vody z vodovodu v reálném čase a automaticky filtrovat škodlivé látky.
Kimchi
Podle mě neexistuje Korejec, který by doma neměl sklep plný tohohle pálivýho nakládanýho zelí. Kimchi se tu při vaření dává téměř do všeho. Běžně se jí před každým jídlem jako předkrm. A v Koreji je ho tolik, že je v restauracích zpravidla součástí self-service pultíků, kde si ho můžete nabrat, kolik chcete. Takhle, co si budem, první dny budete asi trochu nafouklí, ale pozitivní efekt kimchi na zdraví je neoddiskutovatelný.
Jakožto fermentovaná potravina má pozitivní vliv na trávicí systém, podporuje imunitní systém a má protizánětlivé účinky. Sloučeniny v kimchi také pomáhají udržovat krevní cévy čisté před škodlivými účinky aterosklerózy. Jednou ze sloučenin je třeba cholin. Ten je životně důležitý pro buňky, svaly, nervový systém nebo paměť.
Co mě na kimchi v Koreji překvapilo je to, že je úplně jiné, než jsem kdy jedla v Evropě. A i když jsem pak přijela zpátky a dala si ho v Kro Kitchen, bylo to úplně jiné jídlo, než v Koreji. Došla jsem k závěru, že kimchi můžete najít v desítkách variant a druhů. A na wiki jsem k tomu našla následující:
„V roce 1996 Korea protestovala proti japonské komerční výrobě kimchi s argumentem, že japonský produkt (kimuchi, キムチ) byl odlišný od korejského kimchi. Japonské kimchi nebylo fermentované. Korea lobovala za mezinárodní standard od Codex Alimentarius. Ten v roce 2001 vydal dobrovolnou normu definující kimchi jako „kvašenou potravinu, která používá jako hlavní složku solené zelí napa smíchané s kořením a prochází procesem výroby kyseliny mléčné při nízké teplotě“, ale která ani nestanovila minimální množství fermentace ani nezakazoval použití jakýchkoliv přísad. Po definování standardu kimchi se zvýšil vývoz kimchi v Koreji, ale také se zvýšila výroba kimchi v Číně a dovoz čínského kimchi do Koreje.
Ovšem od roku 2012 čínská vláda prostřednictvím vládních nařízení fakticky zakazuje dovoz korejského kimchi. Čína ignorovala standardy kimchi nastíněné Codexem Alimentarius a definovala kimchi jako derivát jedné ze svých vlastních kuchyní, nazývané pao cai. Vzhledem k výrazně odlišným technikám přípravy od pao cai má však kimchi podstatně více bakterií mléčného kvašení díky svému fermentačnímu procesu, což překračuje čínské předpisy. Od roku 2012 byl komerční vývoz korejského kimchi do Číny nulový a jediným menším množstvím exportu korejského kimchi jsou výstavní akce v Číně.„
Že je kimchi v Jižní Koreji potravinou, bez které si tu místní nedovedou představit život, dokládá i fakt, že Jižní Korea utratila v roce 2017 kolem 129 milionů dolarů na nákup 275 000 metrických tun zahraničního kimchi, což je více než jedenáctinásobek množství, které vyvezla. Zveřejnila to korejská celní služba. Jižní Korea spotřebuje 1,85 milionu metrických tun kimchi ročně, to je 36,1 kg na osobu. (!!!) Významnou část z toho dováží, paradoxně většinou z Číny.
A zajímavost na závěr – v Koreji, ve městě Gwangju, najdete dokonce i World Institute of Kimchi. Pracuje v něm 25 vědeckých pracovníků, 9 administrativních pracovníků a 46 výzkumných techniků.
K-Beauty
O korejské kosmetice už jste asi někdy slyšeli. Pokud Korejci a Korejky na něčem ujíždějí, je to kosmetika a především pleťové masky, ideálně ty plátýnkové. Což teda opět nejde moc ruku v ruce s udržitelností a ekologickým přístupem k životu. V drogeriích tu mají celé regály masek na všechny druhy pleti. Často s bělícím efektem, protože zatímco u nás se nosí opálení, tady je to naopak. Co v Koreji v drogerii ale těžko najdete, jsou deodoranty. Pokud budete mít štěstí, narazíte na jeden exemplář deodorantu značky NIVEA. Korejci asi deodoranty nepoužívají. Na druhou stranu – teď už chápu, proč všude klimatizují na 15 stupňů včetně metra.
Ale zpátky ke korejské kosmetice. Jižní Korea je jedním z 10 největších kosmetických trhů na světě. V roce 2020 byla jeho velikost odhadována na 6,8 miliardy dolarů. Rok předtím, kdy nebyla společnost poznamenána dopady pandemie, to však bylo 9,4 miliardy dolarů.
Že je korejská kosmetika oblíbená i za hranicemi dokazuje fakt, že Jižní Korea byla v roce 2020 třetím největším exportérem kosmetiky na světě a to hned za Francií a Spojenými státy. Korejské produkty putují nejčastěji do Číny a Spojených Států. V Evropě je nejčastěji kupují ve Francii, Velké Británii a Německu.
Korejky kladou na svůj vzhled velký důraz a kosmetická rutina má mnohdy i 10 kroků. I když trend poslední doby spočívá ve tzv. „skinimalismu“ – tedy minimalistické péči o pleť. Ráno je ovšem zakončená tím nejdůležitějším – krémem s vysokým UV faktorem.
Bez SPF ani ránu
A to mě přivádí k jejich ochraně před sluníčkem. Kryjí se před ním totiž všemi dostupnými způsoby. Ať už je to trávení co nejvíce času uvnitř budov, nošení velkých klobouků, kšiltů a roušek nebo ukrývání se pod deštníkem/slunečníkem. Při sportu Korejky používají speciální náplasti na tváře, aby minimalizovaly vliv slunečních paprsků na svou pleť. Přijde nám to ujetý? Možná. Víme, že dělaj správně? Určitě.
Móda alabastrové pleti je tu vidět i na make-upu. Čím světlejší, tím lepší. To, co se my snažíme v Evropě zachraňovat samoopalovákem a bronzerem, se v Koreji snaží zdůraznit.
Zakázané tetování
Pokud v Jižní Koreji potkáte člověka s tetováním, je velmi pravděpodobné, že si ho přivezl z jiné země. Mít tetování se tu netrestá, ovšem zákaz tu dostanete, když si budete chtít otevřít tetovací salon.
Korejské ministerstvo zdravotnictví a sociální péče považuje akt tetování podobný lékařským postupům a má za to, že by je proto měl provádět pouze odborník s lékařskou licencí. Přesto si tetovací salony našly svou pozici na trhu, byť inkognito. Korejská vláda odhaduje, že v ilegálních tetovacích salonech v Soulu působí přibližně 20 tisíc tatérů.
Jižní Korea je tak jediným rozvinutým státem, kde je zakázané provozovat tetovací salon. Ústavní soud při prosazování zákona uvedl, že tetování může způsobit infekce a další komplikace, proto po tetérech požaduje lékařskou licenci. Porušení zákona se trestá dokonce i odnětím svobody. Nejméně šest umělců bylo od dubna loňského roku odsouzeno k trestu odnětí svobody, obvykle na dva roky.
Tetování má v jihokorejské kultuře negativní konotaci. Inkoust se historicky používal k trvalému označování zločinců a otroků. Později se gangsteři otevřeně zdobili tetováním, aby ukázali svou příslušnost ke gangu. Dodnes jsou umělci povinni svá tetování při vystoupení v televizi zakrývat. Například člen BTS Jungkook nosí na vystoupení v televizi dlouhé rukávy.
Navzdory tomuto nařízení má v Jižní Koreji tetování prý až 1 milion lidí.
O Koreji bych se mohla rozepsat ještě víc, ale ukončím to tady. 🙂 Díky, pokud jste dočetli až sem. A pokud máte jakékoliv otázky, na instagramu mě najdete jako holka_z_onlinu. Do výběrů jsem tam uložila celý náš výlet, tak se zastavte, kdybyste se chtěli inspirovat nebo toho vidět a vědět víc.
Holka z onlinu
