Travel

Zamilovali jsme se do Dolomit

To, že bych v Alpách mohla trávit třeba každý víkend, už o mně možná víte. Minulý podzim jsem se ale zamilovala do Dolomit. Ty hory jsou samá skála a to se mi šíleně líbí. Na lyžování Itálie sice není moje oblíbená destinace, ale túry se mi v Dolomitech líbily moc. Tady je seznam míst, která jsme v těchto krásných horách navštívili 🙂

Trek na Nuvolau

Trek na horu  Monte Nuvoloau ve výšce 2 574 m n. m byl v Dolomitech náš první. Cesta začíná v Passo di Falzarego, kde jsme nechali auto. Přešli jsme louku a začali stoupat do hor. Chvílema to byla docela opičí dráha. Šplhali jsme po obrovských kamenech a suti a po nějaké době šplhání se ocitli na traverzu, ze kterého se před námi otevřel nádherný výhled na zelené kopce a údolí pod námi. Přešli jsme ho, udělali pár fotek, minuli konečnou stanici lanovky, která byla toho času zavřená, a vydali se na poslední část cesty nahoru do bílé tmy. Chvilkama jsem si myslela, že už Gabiho nikdy neuvidím, jak přede mnou mizel v mlze. Naštěstí se po mně ale pořád ohlížel a po chvilce už jsme stáli na vrcholu. Udělali jsme poslední krok k chatě Nuvolau a v ten moment začalo sněžit.Podívej, první sníh!

Na chatě Rifugio Nuvolau jsme si dali do nosu a připadali si jako v nebi. Osm kilometrů nahoru a dalších osm dolů bylo na první trek tohohle výletu tak akorát.

Lago Di Braies

Tohle jezero je snad neinstagramovanější místo v celé Itálii, nebo alespoň já mám ten pocit. Najdete tu kouzelnou loděničku, která se vznáší nad tyrkysovou vodou ohraničenou vysokými skálami. Jezero leží hned vedle velkého hotelu Grand hotel Pragser Wildsee. To sice znamená, že tu zaparkujete na hlídaném parkovišti ( šest eur na auto) nebo si tu můžete odskočit a dát si kafe, ale ztrácíte ten pocit, že jste v přírodě. Ale tak je to asi se všemi instagramovými místy, která nakonec vypadají úplně jinak, než jak je znáte z těch barevných obrázků.

Hotel tu stojí od roku 1899 a svého času tu prý pobýval i Ferdinand d’EsteKolem jezera se vine upravená cestička. To znamená, že na ní potkáte spousty maminek s kočárky a dětí. Procházka nám rychlou chůzí zabrala asi 30 minut, ale strávit tu můžete i delší dobu. Pomalou chůzi a kocháním to zvládnete za hodinku. Cesta kolem jezera je stará ani ne 100 let. Dříve se na druhý břeh jezera nedalo dostat jinak, než na lodičce. Tu si tu můžete půjčit i dnes za dvanáct eur na půl hodiny.

Lago Di Braies je největší přírodní jezero v Dolomitech a je označováno i německým názvem Pragser Wildsee.

Lago Federa

Na Lago Federa jsme se vydali se slovy: “půjdeme jen na nějakou procházku po okolí, ne?” Vyšli jsme nalehko, Pája v nízkých ponožkách a tenkých rukavicích. Nakonec z toho byl tříhodinový trek neustále do kopce k jezeru uprostřed bílé pohádky.

Začali jsme u našeho hotelu poblíž Cortina d’Ampezzo. Bylo sychravo a pršelo. Cesta se postupně z mírné pěší cesty změnila na slušný stoupák lesem.  Během ní jsme se čím dál tím víc bořili do sněhu a ztráceli signál s civilizací.

Odbočili jsme z cesty a rozhrnuli větve jehličnanů pokrytých sněhem. Před námi se objevilo liduprázdné jezero. Byla mi šílená zima, nohy mě začaly studit od promočených ponožek a Gabi zjistil, že nemá peněženku. Takže plán, ohřát se čajem v minichaloupce, kterou jsme u jezera objevili, taky padl. I přesto to bylo jedno z nejkrásnějších míst v celých Dolomitech. Čerstvý sníh nám křupal pod nohama a já na tu krásu zírala s otevřenou pusou.

Lago Misurina

Jezero Misurina se pro nás stalo základním táborem pro naše první přespání na horské chatě. Auto tu ale, stejně jako my, nechává spousta lidí. Odtud pak vycházejí na túry do hor. U jezera je velký hotel, pár menších hotelů, infocentrum, obchod a pár restaurací. A taky zastávka autobusu. Až po našem výšlapu jsem se dozvěděla, že u jezera je neobvykle dobré ovzduší a tak se stalo místem, kam si lidé jezdí léčit dýchací soustavu. Poblíž jezera je prý jediné centrum v Itálii pro léčbu astma.  A ještě jednu zajímavost jsem zjistila – na jezeře Misurina se konaly závody v rychlobruslení na zimních olympijských hrách v roce 1956. To byly poslední zimní olympijské hry, na kterých se disciplína rychlobruslení konala na přírodním ledě, nikoliv na stadionu. (Dobrý, co?)

DreiZinnenHÜTTE

Letos jsme s Gabim začali chodit na lezeckou stěnu a vůbec tak nějak víc pokukovat po horolezení. Já to teda poslední dobou dost flákám, protože škola a taky proto, že jsem strašněj slaboch a vylézt i tu nejjednodušší cestu mi trvá celou věčnost. Ale to pokukování po horolezcích mi docela jde 🙂

Takže přespání v horské chatě poblíž souskalí Drei Zinnen, která dříve sloužila (a pořád slouží) jako základna pro horolezce a horaly, byl pro nás pro oba nový zážitek. A něco mi říká, že to je jen začátek naší velké lásky.  O tom, jak jsme strávili noc v horách, vám napíšu už brzy v dalším článku.

Chata Dreizinnenhütte (nebo taky Rifugio Antonio Locatelli) je na dohled od Drei Zinnen (italsky Tre Cime) – trojitého souskalí, které je symbolem tohoto národního parku nesoucí stejný název. Chata sama o sobě stojí zapuštěná mezi horskými velikány a je z ní krásný pohled na velkou část parku. Dostanete se na ni ze dvou směrů po pohodlné cestě. Kolem chaty je ukryto spoustu ferratových i horolezeckých tras.

Na chatě se přes den dveře netrhnou. Kromě toho, že je z ní nádherný výhled, tak tu i skvěle vaří. Věřte mi nebo ne, měla jsem tu nejlepší kafe v celé Itálii. Kousek od chaty je pak menší jezírko, ze kterého personál čerpá vodu.

Dolomity budí velký respekt. Skalnaté hory, které ční nad zeleným údolím, jsou ošlehané horským větrem. Mraky po obloze plují rychleji a dalších horalů je tu v září taky po málu. Zkrátka a dobře, naposledy jsme tu určitě nebyli.

A kde jsme v Dolomitech spali?
  • Garni San Giorgio della Scala – v Trento jsme strávili jednu noc, takže tenhle hotel pro nás byl jen rychlou zastávkou na jednou přespání. V Trento jsme navštívili moc povedené přírodovědné muzeum MUSE a měli tu nejlepší (teď to ale myslím úplně vážně!) fakt nejnejnejlepšípizzu-nasvětě v pizzerii Albert. Čekali jsme na ni ve frontě před restaurací spolu s dalšími dvaceti lidmi. A nálož na těstu byla velkorysá. Každá osmina pizzy měla svou vlastni mozzarellu buffalo a… no nebudu se tu rozepisovat o pizze, zkrátka pokud budete mít někdy cestu kolem, třeba na hory, udělejte si zajížďku. Stojí to za to 🙂
  • Sport Hotel Pocol – rozhodně nebyl SPORT hotel. 🙂 Přivítal nás takový zmatený děda, který měl na každého hosta složku ve svých obrovských deskách. Zavedl nás po vrzajících schodech do našeho pokoje, který jako by vypadl z Harryho Pottera. Stěny byly potažené sametovou látkou, postel byla zasazená do staré nábytkové stěny z tmavého dřeva a celý pokoj byl díky tomu potemnělý, ale měl své kouzlo. A navíc stál fakt málo. A nám se v teplotách kolem nuly v kempu FAKT SPÁT NECHTĚLO.

Příště vám napíšu něco o místě, které překonalo mé očekávání – Lago Di Garda. A taky o našem nejsilnějším zážitku z celého výletu – přespání v horské chatě Dreizinnenhütte.

Teď prozatím ahoj 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.