Když usnou hory

Už od toho momentu, kdy jsme se rozhodli, že náš další výlet bude do Dolomit, jsem věděla, že chci přespat na “tý horský chatě uprostřed hor.” Našla jsem si, že se jmenuje Dreizinnenhütte a že rezervovat se dá jen po telefonu, protože internet tam mají asi na příděl. Sice často přidávají aktuální fotky na svůj Facebook, ale chápu, že se jim nechce vyřizovat denně desítky e-mailů. Obzvlášť, když se každé ráno budí do takovéhle nádhery.

Když jsme si po cestě z Prahy plánovali v autě první dny našeho roadtripu, rozhoupala jsem se a při jedné z přestávek na čůrání jsem do chaty zavolala. Během hovoru se nám asi třikrát přerušilo spojení a slečně na druhém konci jsem rozuměla každé druhé slovo, ale podařilo se a my měli jistá dvě místa v nocléhárně. V Dreizinnenhütte se můžete ubytovat i v samostatných pokojích, ale ty jsou málokdy volné.

První dny našeho výletu jsme strávili u Cortiny d’Ampezzo ve Sport Hotelu Pocol. Tam jsme na pokoji vymýšleli, jak si na ty naše batohy přivážeme spacáky. Měli jsme s sebou totiž jen menší trekové batohy bez úvazu na spacáky. A doma krosnu ještě nemáme. Vydali jsme se proto následující den na skok do Decathlonu s úmyslem koupit si jeden větší batoh, na který dokážeme připevnit naše dva spacáky. Jenže výběr byl malý, lidí bylo spousta a nám to ve finále přišlo jako zbytečnost. A tak jsme to nechali uležet s tím, že to prostě nějak vymyslíme.

Batoh jsem si balila přepečlivě. Jako kdybych před sebou měla cestu na Severní pól. Vzala jsem si

  • doklady
  • dioptrické brýle (abych tu krásu lépe viděla)
  • dvoje ponožky
  • náhradní tričko
  • vlhčený ubrousky
  • hydratační krém
  • kartáček na zuby
  • dvě smoothie
  • termosku s čajem
  • malou lékárničku
  • powerbanku
  • šátek
  • foťák
  • go pro
  • stativ
  • kapesníky
  • deodorant

A jak to dopadlo se spacáky? Nakonec nás zachránily moje Conversky, ze kterých jsme vytáhli tkaničky a jimi ty spacáky na ty naše batohy prostě nějak přišmodrchali. Nebylo to zrovna dvakrát estetický a asi ani ne úplně ergonomický, ale účel to splnilo.

Opustili jsme náš hotelový pokoj a vyrazili do hor.

Parkujeme u Lago Misurina, navlíkám na sebe asi pět vrstev oblečení a dvoje ponožky (co kdyby náhodou…) a vydáváme se na cestu. Postupně se boříme do čím dál tím hlubší vrstvy sněhu. Představovali jsme si, jaký budeme horalové, a že cestu budeme sledovat pomocí kompasu, ale jak se pak ukázalo, cesta na Rifugio Antonio Locatelli je hodně oblíbená. Potkáváme na ní dokonce i cyklisty. Ano, ve sněhu.

Konečně vidíme chatu! Do cíle přicházíme někdy kolem čtvrté hodiny odpoledne. Hütte praská ve švech a kolem proudí další nadšení výletníci, jako my. Kocháme se výhledy, vítězoslavně cvakáme pár prvních fotek a jdeme se ohřát do chaty. U slečny na baru ohlašujeme svůj příchod. Za jednu noc v chatě jsme zaplatili za mne 10 eur (protože mám členství v Alpenverein) a za Gabiho 20 eur a dostáváme přidělená dvě místa v noclehárně.

Přezouváme se z promočených pohorek (asi už bych si měla pořídit novější) do místních přezůvek a nakukujeme do noclehárny v prvním patře. V místnosti velké asi jako náš obývák je odhadem tak 15 paland. My dostali fleka vedle sebe na horních lužkách úplně v rohu u okna. Oběma nám drkotají zuby zimou a tak hážeme věci na postel a jdeme si dát něco dobrého. Vybrali jsme si sacher, štrůdl a vynikající kávu.

Už jsme aklimatizovaní a tak to jdeme omrknout ještě kolem chaty. Lidí už je tu čím dál tím méně a noví už nepřicházejí. Už je pozdě na to, aby se stihli vrátit.  Obdivujeme ty výhledy úplně sami a taky trochu blbneme s foťákem. Nakonec ale bereme rychle čáru do restaurace, kde už se podává večeře.

V Dreizinnenhütte se můžete ubytovat s polopenzí a nebo bez. My polopenzi nemáme, a tak jsme si večeři vybrali z jídelního lístku. Zatímco čekáme, než nám donesou naše těstoviny a polévku, dáváme se do řeči s Izraelcem, který s námi sedí u stolu. Prý zrovna dokončil povinnou vojenskou službu a před tím, než nastoupí na vysokou školu, se chce ještě podívat po světě. Vypadá jako ten nejsprávnější horal a vousy si neholil už nějaký ten pátek. S každým, s kým se v chatě seznámil, si zahrál jednu šachovou partii.

Hrajeme šachy, povídáme si o životě v Izraeli a naší kultuře, a čas tak plyne mnohem rychleji. Z okna pozorujeme zapadající slunce až nás obestoupila černočerná tma. Zůstali jsme v ní jen my. Padesát nebo šedesát navzájem si cizích lidí, kteří k sobě ale v ten moment mají tak blízko jako nikdy. Všichni sedíme v jedné místnosti, pijeme kávu, někteří víno nebo rum, zahříváme se čajem a čekáme na večerku. Ta je v deset hodin, kdy se všichni postupně odebírají vyčistit si zuby a spát.

Na chatě sice sprcha je, ale za šest minut studené vody zaplatíte 5 eur. My jsme tam šli s tím, že projednou to bez sprchy zvládneme (já bych pod tu ledárnu stejně nevlezla). Beztak ji mnohem víc potřebuje ta parta lidí z personálu, která na chatě tráví celou sezónu. Na ně vám ale něco prásknu – v jejich koupelně jsem zahlédla dokonce i bojler.

Gabi se celou dobu bál, že mu v té vymrzlé noclehárně bez topení bude zima. Ale jen co jsme vlezli do spacáku, bylo nám hej. Jenže jakmile nás přestala tížit teplota, začal nás trápit nocležník, který zařezával až se okenice otřásaly. No jo… #firstworldproblems

Spalo se mi krásně. Ráno mě probouzí Gabi se slovy: “Pájo, jsi vzhůru? Vstávej, ať to stihneme!” Vylézám z vyhřátého spacáku do zimy (jak mně se nechtělo!), přes pyžamo natahuju džíny, na hlavu čepici a kolem krku foťák a potichu se vykrádáme z chalupy. Po chvilce ale zjišťujeme, že východ slunce nebudeme pozorovat sami. Takovou  nádheru si totiž nechá ujít jen málokdo.

Poskakujeme kolem chaty, natáčíme, fotíme, a pak už jen stojíme jako opaření a necháváme se šimrat prvními paprsky slunce na nose. Bylo krásné vidět, jak se hory probouzejí. Z těch nebezpečných velikánů, ve kterých duní vítr, je najednou zase slunečný ráj.

Pak je čas odebrat se do chaty na snídani. Někteří už sedí venku a vystrkují nos a čelo na sluníčko. Ranní hygienu ale musíme vynechat, protože voda v trubkách v prvním patře (kde je i umývárna) přes noc zamrzla. Ještě aby ne, byl konec září a hned po našem odjezdu se chata na zimu uzavírá. Naštěstí záchody v přízemí chaty zůstaly funkční, stejně jako restaurace. K snídani si ale dáváme jen čaj a připravujeme se na cestu zpátky. Nad hlavou nám svítí slunce a obloha je jako vymetená.

Čím níž klesáme, tím víc svršků ze sebe odhazujeme. Kolem auta už pobíháme zase jen v tričku. Na parkovišti jsme zvládli ranní hygienu (díky bohu za suchý šampon) a vyrazili se ohřát k italským jezerům po cestě k Lago Di Garda.

Nikdy bych nevěřila, že jednou zvládnu noc bez sprchy, s čištěním zubů ve společné umývárce s ledovou vodou, se vstáváním do zimy a tmy a dvěma dny bez makeupu a umytých vlasů. Ale zvládla jsem to. A víte co? Připadala jsem si daleko svobodnější, než se všemi vymoženostmi dnešní doby. Uznávám, že absence ranní hygieny ze mě udělala na zpáteční cestě k autu pěknou otravu (Gabi souhlasně kýve hlavou), ale obávám se, že toho už se nezbavím. Jakmile jsem ze sebe ale udělala opět člověka, byla se mnou zase řeč.

Tenhle offline výlet se mi líbil natolik, že už mám naplánovanou třídenní trasu v Tatrách s přestávkami v horských chatách. V létě to nejprve zkusíme tam a pak se budeme koukat po dalších podobných túrách za hranicemi. Takže pokud víte o něčem, co bychom neměli vynechat, budu moc ráda za tip.

P.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.