Travel

Noc v kosmické lodi nad Libercem

Asi tak by se dala pojmenovat jedna noc, kterou jsme strávili ve vysílači na Ještědu. Měli jsme totiž stěští na pořádnou sněhovou vánici, kterou jsme pozorovali přímo z postele.

Ještěd je ale nejen místo naprosto výjimečné svou polohou a rozhledem, ale také svou historií. Je to místo s příběhem.

Když v roce 1963 lehla původní chata na Ještědu popelem, byla vyhlášena architektonická soutěž na novou chatu s vysílačem, která měla sloužit jako hotel a restaurace. Je hodně zajímavé sledovat, jaké návrhy se dostaly do finále soutěže a jak mohl Ještěd vlastně dnes taky vypadat.

Zdroj: fenomenjested.cz

Soutěž nakonec vyhrál architekt, který hotel i vysílač umístil jako jediný do jedné konstrukce. Do té, kterou známe my. Ten architekt se jmenoval Karel Hubáček.

Stavba ještědu začala v roce 1966 a kvůli osudnému roku 1968 se stavba výrazně zpomalila. Podle povídání paní Mileny, manažerky hotelu, se kterou jsme historii Ještědu probírali u kávy příjemné tři hodiny, byl Karel Hubáček neskutečně skromný a pokorný pán. Bohužel režim mu jeho práci vybudovat v Československu unikátní stavbu neulehčoval. Hodně smutné mi příjde třeba to, že v roce 1969 nedostal povolení vycestovat do Buenos Aires, aby od Mezinárodní unie architektů převzal prestižní cenu Augusta Perreta. Když se v roce 1973 konalo slavnostní otevření Ještědu, stál Hubáček smutně v pozadí, protože pozornost si v té době vydobyli jiní. I přes to všechno se ale Ještěd nakonec otevřel veřejnosti a ještě stále v lidech budí úžas. Nejen díky svému profilu a konstrukci, ale také díky vnitřnímu vybavení.

Když jsme procházeli prostory hotelu a restaurace, připadala jsem si jako v muzeu. V knížce Vzpomínky na Ještěd, kterou jsem dostala od paní Mileny a která je běžně k dostání v recepci hotelu jsem se navíc dozvěděla všechny ty neuvěřitelné příbehy za každým z těch uměleckých děl, která dokreslují interiér navržený Otakarem Binarem. O tom, jak velké množství lidí se na tvorbě a stavbě podílelo a s jakou trpělivostí sem jednotlivé artefakty umisťovali.

Najdete v ní příběh a povídání akademické sochařky Jaroslavy Brychtové, která je společně se svým partnerem Stanislavem Libenským autorkou těch slavných skleněných meteoritů zdobící stěnu nad schody do restaurace nebo příběh Karla Wünsche, který pro Ještěd vytvořil ohýbané vlnité zrcadlo, které najdete nad schody do restaurace a také takzvaný Ještědský soubor, což je soubor originálního nádobí původní restaurace.

Svým povídáním o tom, co se skrývá v technickém zázemí atypických útrob Ještědu přispěl do knížky i Miroslav Jirásek, vedoucí subdodávek stavby.

Výtvarná umělkyně Marie Rychlíková naopak vypráví, jak společně s Lydii Hladíkovou a Děvanou Mírovou tvořily bílé nadčasové obklady stěn schodiště vedoucího k pokojům v prvním patře a chodby, ve které jsou i slavná závěsná křesílka – vajíčka.

Nechybí ale ani povídání Otakara Birana, architekta interiéru Ještědu a Václava Bůžka, stavebního projektanta.

Když jsme s paní Milenou seděly v salonku a upíjely kávu nad architektonickým nákresem Ještědu, nakoukl do místnosti pán a začal se zvědavě rozhlížet. Po chvíli se nám svěřil. “Víte, já to tady stavěl…mohu nakouknout?” a mě to jen potvrdilo slova paní Mileny, že za to, že tu dnes Ještěd stojí a jak vypadá, vděčíme spoustě nadšených a zapálených lidí.

Velkou výzvou na Ještědu bylo zachovat standard čtyřhvězdičkového hotelu, ale umožnit návštěvníkům, aby si zde nepřipadali nepatřičně, když ho navštíví v lyžařském oblečení. To se povedlo mimo jiné třeba tím, že namísto bílých ubrusů se použily oranžové a spoustou dalších detailů.

Ještěd v průběhu doby vystřídal několikrát majitele. Od roku 2000 ho ale vlastní České radiokomunikace a.s. Ty však neprovozují hotel ani restauraci, ale tyto prostory pronajímají společnosti Ještěd spol s.r.o. Ta hotel provozuje s úctou k památce a se snahou zachovat Ještědu pověst kvalitního hotelu a restaurace.

V roce 2012 vzniklo občanské sdružení Ještěd 73, jehož cílem je vrátit Ještědu lesk a přitom zachovat jeho původní tvář. O tři roky později se do něj přidali i Liberecký kraj, České radiokomunikace a Hotel Ještěd (společnost Ještěd s.r.o), aby vložili peníze do celkové rekonstrukce Ještědu, která v té době byla tak moc potřebná.

Asi jste si všimli, že o historii Ještědu bych se mohla rozepsat snad na padesát stran. Na náš výlet s přespáním jsem se těšila hodně dlouho, protože spát na Ještědu je takový malý zážitek. Moc dobře to ví i v hotelu. Většina pobytů se tu prý rezervuje na víkend.

V Ještědu si můžete rezervovat jeden ze dvou typů pokojů. Comfort a Economy. Navíc tu mají také speciální pokoje. Retro a Director, případně Apartmá.

Pokoje Comfort jsou v prvním patře. Když vyjdete známé schody za vstupem do hotelu, ocitnete se v prostorné chodbě se známými závěsnými křesílky Otakara Binara. Pokoje jsou velké, respektují původní rozvržení interiéru, ale jsou přizpůsobené požadavkům hostů a standardu čtyřhvězdičkových hotelů současnosti. Já jsem si nejvíc užila velkou a vysokou postel, ze které je vidět na okolní krajinu i na Liberec hluboko dole pod vámi. Pro ty, kteří chtějí zažít standard sedmdesátých a osmdesátých let je tu pokoj Retro, který je zrekonstruovaný v původním designu se všemi jeho náležitostmi.

Když vyjdete o patro výš, všimnete si, že chodba se zúžila a také pokoje jsou menší. Tady najdete pokoje Economy, které jsou zařízené více jednoduše a mají společnou koupelnu na chodbě. Výhodou ale je, že cena za tento pokoj je podstatně nižší a výhled budete mít úplně stejný jako z pokoje o patro níž.

Apartmán je pro ty, kteří to chtějí pojmout ve velkém stylu. V zásadě jde o pokoj Comfort, jen podstatně větší. No a poslední typ pokoje, Director, nese název po místě, kde se nachází a sice v bývalé kanceláři ředitele hotelu.

Víkend na Ještědu můžete pojmout sportovně a spojit ho s výšlapem nebo přechodem hor a nebo můžete přijet pohodlně autem až nahoru k hotelu a strávit den obdivováním exteriéru a interiéru téhle jedinečné stavby. Sama za sebe můžu říct, že i to je plnohodnotný program na jeden celý den.

Na Ještědu se mi ale do paměti nejvíce vryla noc. Večer se totiž zvedl vítr a my mohli cítit, jak se celá stavba mírně hýbe. Venku řádila vánice a my ji pozorovali z pohodlí vyhřáté postele. Ale nebudu ze sebe dělat hrdinku. Místy jsem si myslela, že ta věž prostě musí spadnout! Venku se honili všichni čerti a my namísto výhledu viděli jen sněhovou vánici v bezprostřední blízkosti okna. Myslím, že takhle nějak určitě vypadá start raketoplánu. Ve tři ráno se ale počasí umoudřilo a já potichu pozorovala, jak se pod námi z mlhy vynořuje Liberec. Svítil jako vánoční stromeček a já si v tu chvíli připadala jako v letadle.

Ráno už jsme snídali s výhledem na kopečky a na koloběh nového dne v civilizaci pod námi. Noc na Ještědu byla krásným zpestřením konce zimy a i když jsme tenhle pobyt v horách tentokrát výjimečně nepojali sportovně, o to víc jsem si užila chvíle zkoumání uměleckých děl a interiérů téhle jedinečné stavby.

Jako nevšední zážitek nebo překvapivý dárek doporučuje deset holek z onlinu z deseti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..