Už od května mi bylo jasný, že to tak dopadne. A teď sedím v autě směr Achensee a co pět minut kontroluju, jestli nám ze střechy ještě neuletěla kola. Víte co, protestovat nemělo cenu. Snažím se nějak zpracovat fakt, že jedu dobrovolně na tři dny na kola. Do Alp.
To jsem ještě netušila, že až se druhý den rozjedu směrem k jezeru, ukápne mi slza z toho, jak je to tam krásný. Frčíme dolů po silnici, vlevo se třpytí tyrkysová hladina jezera, vpravo se zvedají kopce a skály až do vymetené oblohy a kolem mě zrovna projel starý žlutý VW brouk. Přenesla jsem se snad do reklamního letáku na dovolenou v Tyrolsku nebo co?
U Achensee je božsky. Nejen, že kolem jezera ujedete 30 kilometrů jako nic, ale jsou tam i skvělý podmínky na vodní sporty – windsurfing nebo kitesurf. My jsme stihli jen koupačku, ale že to byla odvaha! Voda měla sotva 19 stupňů. Gabriel panikařil, že má asi zástavu srdce a já jsem dělala hrdinku, i když jsem přestávala cítit prsty u nohou. Ale ze seznamu jsme si to mohli odškrtnout a to je hlavní!
Cyklotrasa, kterou Gabi vybral, byla překvapivě dost fajn. Bála jsem se, jak budu na kole v Alpách umírat, ale stoupání bylo naštěstí dost v pohodě a to i navzdory tomu, že jsme jeli tu nejtěžší trasu v okolí, jak jsem posléze zjistila. Takže žádný umírání se nekonalo, ale třeba za to mohl ten horskej vzduch, jak by řekla moje mamka.
Za to, že jsem byla ochotná na sebe vzít cyklistický kalhoty s tou nejvíc antisexy vycpávkou na zadku, vystoupat 900 metrů převýšení, ujet skoro 60 kilometrů v horách a ani jednou si nestežovat, nám Gabriel vybral ten nejkrásnější pokoj s obrovskými okny a výhledem na hory přímo z postele v hotelu Sonnenhof. Každý večer jsem tak mohla cykloboty vyměnit za podpatky a vycpaný šortky za šaty a připadat si během večeře jako hvězda. V hotelu totiž vaří naprosto fantasticky a po takovém fyzickém výkonu člověku to víno chutná dvakrát víc. Ale úplně nejvíc jsme si odpočinuli ve wellness a druhý den jsme byli připravení opět se opřít do pedálů.
Tentokrát jsme ale našli trasu na sjezd. „Do toho kopce nejedu, když tam vede lanovka!“ A tam mě to dostalo. Celých šest kilometrů, co jsme svištěli dolů, jsem se nadšením zubila jak blázen. Bylo to boží! Dokonce natolik, že se z našeho původního plánu „max 20 odpočinkových kilometrů“ stala asi 40kilometrová projíďka.
Musím říct, že na to šel Gabriel strategicky. Naše první cyklodovolená (jak tomu s oblibou z recese říkám) mě neskutečně bavila a dokonce mě rozbrečela dojetím. Nejen, že jsem si k takovým výletům, vybudovala vztah, ale taky ten hoch nasadil laťku našich cyklodovolených hodně vysoko. Ale víte, co se říká – když ptáčka lapají… Tak uvidíme, kam to bude příště.
Mimochodem – když už mám cyklošortky a opálený rukavice, můžu si už říkat bikerka?
Všem cykloholkám zdar!
